The main organizers of this event were both a "transplant" into the town of La Roche, Mr. Christopher Howard Williams (nowadays also the president of the French bluegrass music association) and Mr. Dennis Schut.
Christopher hails from the country that used to be called "proud Albion", but today he is a "LaRochiste" with every inch (do you know that "La Roche" means the same as "the Rock"?).
(The main article body remains in the Czech language without translation. Please contact the administrator if you are interested in more details.)
Za zmínku také stojí název oné stravenky, čili vlastní festivalové "měny" - byly natištěny jako hrací kupóny v nákupní hodnotě 1 EUR a nesly název "EUROCH". Jelikož La Roche leží asi 25km od Ženevy, je to vlastně francouzsko-švýcarské pohraničí a název tedy spojuje jak EURO, tak CHF, tedy švýcarský frank. Zároveň, jelikož se koncové e nevyslovuje, tak je tam obsažen i název města (bez členu a onoho nevyslovovaného e - ROCH. Krásná slovní hříčka, že?
Dlužno však říci, že hodnota “Eurochu” byla poněkud nadnesená – bylo to proto, že sice jedno Euro v centrální kase koupilo jeden “Euroch”, ale u stánků s jídlem jste za ně koupili mnohem méně. Šlo o velmi chytrý způsob proplacení vstupného – vstup byl zdarma, ale jídlo a pití pouze za Eurochy (papírové žetony) zakoupené v poměru 1:1 v centrální kase. Jídlo a pití bylo zajištěno dobrovolníky (měli vám tam opravdu celou stovku dobrovolníků kteří se vážně snažili a byli moc príma).
Ovšem nešlo mi na rozum, jak můžete zaměstnat stovku dobrovolníků, nevyzkoušet si jejich poctivost, a nechat je brát od zákazníků peníze? Stačí jeden nepoctivec, případně moula, který neumí počítat peníze - a podezření z nepoctivosti zbytečně padne na ostatní. Při takovéto akci není čas prověřovat poctivost - je lepší, když je systém "blbuvzdorný".
Takhle vlastně lidi zaplatí bezcenným papírem, který je případnému nepoctivci k ničemu, protože si za něj může koupit zase jen něco u stánků, kde ho všichni kolegové znají… Takže pánové organizátoři - nastražte uši: pro české poměry a naši "národní poctivost" je to určitě ideální řešení!
Festival byl sponzorován městem La Roche-sur-Foron, dokonce pan starosta si s námi se všemi (na závěr, kdy už bylo jasné, že to neskončilo fiaskem, ale jasným úpěchem hned napoprvé), připil šampaňským.
Přes moje celkem zbytečné řeči na pódiu nám publikum fandilo a docela jsme se líbili. V soutěži 20 evropských kapel jsme skončili nakonec pátí, což je vzhledem k celkové situaci zázrak. Soupeři, kteří se umístili líp, hráli v daleko příznivější dobu večer, a vůbec….
Festivaly venku jsou vážně lepší. Člověk se může procházet mezi lidmi a pořád přitom poslouchat, sedět na rožku u pivka, nebo stát u baru a bavit se, a přesto nerušíte poslouchající.
Zuzka se s klukama jela podívat na výlet do hor, ovšem pořadatelé nás požádali, abychom zahráli ještě jednou v 5 hodin večer.
Takže zase žádná zkouška, a shánění všech oveček na nečekané repete nebylo jednoduché, navíc když Hans hrál na basu v předcházející kapele Blue Roses a ani neměl čas se převléknout do kvádra – musela se kvůli němu udělat přestávečka…Večer hráli z kapel, co na mne zapůsobily (kromě Country Cocktailu, který docela důvěrně znám, žejo) výborný Bluegrass Comeback (skončili třetí), Country Saloon z Ruska (prý jim cesta na festival autobusem trvala 46 hodin!!!!!) ovšem podobnost zpěvákova hlasu s Johnem Cowanem z Newgrass Revivalu byla asi klíčem k tomu, že vyhráli 2. cenu. Na druhé straně u nebluegrassového publika asi vyhráli tím, že měli nástroje elektrifikované, takže mne osobně z toho bolely uši…
Nechápu, který idiot kdy vymyslel reflektory namířené do publika. Nemůžu se dívat, když mi svítí do očí. To se používá přece jenom při výslechu, aby zadržený “změkl” a přiznal se… Nicméně reflektory blikaly a rejdily po divácích, umělá mlha se linula z pódia a tak… pak přišel Bluegrass Stuff z Itálie (vyhráli první cenu), Massimo Gatti se blejsknul s novou mandolínou, kterou právě koupil od našeho Edy Krištůfka.
Je to legrační, ani jsem nehnul prstem, ale jsem na Edu pyšný. Ani třísku jsem nožem z javoru neostrouhnul, ale přesto jsem se cítil jako někdo, kdo se zná s velmi dobrým výrobcem mandolín… Ani vlastně nevím, proč jsem to ráno v neděli nestihl do toho kostela na gospely. Ale příští rok to určitě napravím.
Cesta zpět do Česka se zvrhla ve společenskou hru “hledejte Lausanne”. Člověk netuší, že je možné, aby bylo víc objížděk ve Švýcarsku než v Česku. Ale aspoň pro tu naši cestu zpět to bylo pravda. Festival se konal 4. – 6. srpna, hrálo tam asi 20 evropských kapel. Moc se mi od pořadatelů líbilo, že proto, aby do publika trošku dostali tu chuť na bluegrass, hráli po celou dobu festivalu a taky před ním film “Bratříčku, kde jsi?”
La Roche-sur-Foron je městečko o 11 000 obyvatelích, je to středověké městečko počítané mezi ”les Plus Beaux Détours de France” tedy v překladu mezi “nejhezčí objížďky Francie”.
Nakonec bych tedy dodal jedno vlastní "prozření": s putovními festivaly je problém, že ta atmosféra, která se povedla jednomu městu, už se nemusí opakovat v městě dalším příští rok. Takový slabý článek v řetězu putovních měst pak způsobí, že odradí návštěvníky, kteří ale pak nepříjdou do toho dalšího, které by bylo schopné dát tam zase tu úžasnou atmosféru. Proto je asi (po EWOBu v Kolíně v roce 2005 ne asi, ale určitě) lepší, aby La Roche-sur-Foron zůstalo pevným domovem evropského bluegrassu – navíc má opravdu ideální pozici uprostřed Evropy – pro nás pro Čechy je to sice dost daleko, ale není to zase tak daleko pro Angličany či Italy nebo Španěly. Jsem určitě pro, aby zůstalo na jednom místě, zvlášť když se město k festivalu postavilo tak kladně, a když má tak skvělé dobrovolníky a Christophera Howarda Williamse.
