p.o.ruby.eu

Vzpomněl jsem si až když jsem odjel z USA zpět do Austrálie v roce 2001, ovšem v některých ohledech mám pocit, že si mé vlastní tělo hraje vlastní hru, a toto pozemské tělo jaksi nedokážu dokopat k tomu, aby si dvakrát týdně sedlo a v pohodě šprtalo gramatiku a slovíčka.

Proto až návrat do České Republiky – pardon, Evropské Unie v září 2004 mi mé přání umožnil. Zakoupil jsem si obstarožní Citroen BX, abych se mohl “vmísit do davu”, mimoto prut a červy, do torny dal konzervy, a odjel na západ.

Nebudu příznivce bluegrassu unavovat popisem putyk, které jsem na francouzském venkově v oblasti Champagne prošel, s naivním cílem hovořit s rodilými mluvčími, nicméně po téměř desetidenním, víceméně neplodném úsilí o kontakt (při současném tvrdém šprtání slovíček) jsem dospěl k názoru, že je třeba změnit plán, a dojel jsem proto do Troyes, abych v nejbližší internetové kavárně prozkoumal stav francouzského bluegrassu a jestli vůbec existuje něco jako Francouzská Bluegrassová Asociace. První dojem byl, že ve Francii jsou jen dvě bluegrassové kapely, kterým stojí za to mít svou stránku, a poslední aktualizace byla provedena někdy v dubnu.

Nicméně v článku, který jsem si tam pozorně přečetl, bylo uvedeno, že každoročně se pořádají dvě hlavní členská setkání, vždy po půl roce; to podzimní tedy mělo být počátkem listopadu ve Vichy. Jelikož bylo právě prvního listopadu a víkend se blížil, sedl jsem do Citroenu a vyrazil těch zhruba 500km na jih.

Cesta ubíhala v šíleném dešti, po neskutečně úzkých silnicích (tedy, vzhledem k jejich důležitosti si přitom nic nezadaly s naší hlavní spojnicí mezi Valašským Meziříčím a Žilinou), čehož jsem si v té tmě náležitě užil.

Najednou jsem po cestě zmerčil exotický název “Tomahawk” a zarazil své koně. K mému úžasu to byla nefalšovaná westernová hospoda pro truckery, jakou můžete najít třeba u přejezdu z Bohumína do Polska a jinde. Kolem stálo i několik dřevěných chatek ve tvaru teepee.

Bodrý hostinský, který se staral o restauraci se svou ženou, která mi připomněla ona šedesátá léta a indiánské ženy, mi ihned pomohl zapadnout do hloučku místních štamgastů, kteří se podle všeho chystali na zítřejší hon na divočáka. Inu Francouzi nezapřou toho Asterixe.

Jelikož jsem právě po předchozím týdnu, stráveným ve společnosti vesničanů pěstujících šampanské a čuníky, prošel všemi podobami slova vepř, vepřové, prasnice, čuně, čunátko, divočák, divoká svině a podobně, tak jsem si s nimi brzy potykal, jelikož jsem je „ohromoval“ svou rozsáhlou slovní zásobou tohoto žánru. Člověk nikdy neví, kdy se mu vyplatí láska ke zvířatům (nebo k uzeninám)!

Inu, abych vysvětlil jak to přijde, že jsem se vůbec dokázal francouzsky domluvit: studoval jsem francouzštinu na gymnáziu. Ovšem třicet let zapomínání je třicet let, navíc jsem mimo naší profesorky vlastně celkem nikoho neslyšel mluvit živě francouzsky!

Takže ona to byla taková sázka do loterie, jestli se domluvit dokážu, nebo ne.

Nicméně jsem poručil jednu rundu dokola (při těch Eurech člověku nepřijde, kolik to vlastně stojí), a pak mne pozvali, abych si k nim přisedl s večeří. Taková typická scéna ze tří mušketýrů – zájezdní hostinec, cizinci… Moji spolustolovníci se ukázali jako velice ochotní, dali mi další kontakty na francouzské bluegrassáky a taky country kapely, a jeden z místních chlapců mne dokonce pozval ven, že mi chce něco vysvětlit. Napřed jsem nechápal, co míní, ale pak mi došlo, že si asi myslel, že jsem byl příliš zábavný (na to, že jsem mluvil jenom lámanou francouzštinou, no já si to nemyslel, ale znáte ženské) a ženský objekt jeho zájmu se vlastně pořád bavila se mnou, takže mne nakonec ostatní vzhledem k situaci přemluvili, abych zůstal vevnitř a netasil kord, a onoho chlapíka zase přemluvili, aby radši šel domů a vyspal se z toho, jinak že toho kance zítra netrefí.

Ráno jsem s údivem zkonstatoval, že moje pneumatiky jsou celé a nahuštěné. Mohlo se stát cokoli – člověk nikdy neví, a ve Třech Mušketýrech to končívalo i hůř.

Vidíte, a já, australský vidlák bych si býval myslel, že ho v té Evropě teď všude budou čekat jen otevřené náruče!

Nakonec mi hostinský obětavě (a zadarmo!) nabídl pohodlné přenocování v jednom z jejich úžasných dřevěných teepee, kolem nichž celou noc svištěly po silnici náklaďáky, a ráno jsem se vydal dále k Vichy (ten úžas patřil tomu smyslu pro kýč).

Představte si, riskoval jsem, a zas mi to vyšlo! Odvážnému štěstí přeje.

Ano, bluegrassové setkání tam právě začínalo v místním Domě Mladých (La Maison De Jeunes), a měli přitom skvělé a levné přenocování, jen 9,20 euro, snídaně za 3,30!

Tak jsem se ještě ve vestibulu se všemi rychle skamarádil a honem jamovat!

Tedy, dost mne to zklamalo – nikdo nezpíval. Normálně někdo zpívá, a já do toho přijdu a zkazím všem zpěvákům náladu.

Chtěl jsem teď napsat, že důvodem je asi, že je “přeřvu”. Ovšem, je to složitější, a vlastně to vůbec nechápu. Já si vždycky nejradši zazpívám spolu s ostatníma, zbožňuju totiž vokály. Jediné, k čemu se přiznám je, že můj hlas je asi dost dominantní. To je objektivní skutečnost (ale proč to kazí druhým radost, dodnes nechápu).

Náhle najdu místo, kde se pidliká Old Time a trošku bluegrassu, a nejen že nemůžu nikoho naštvat (protože nikdo nezpívá), ale oni jsou dokonce potěšeni, že tam je někdo ochoten zpívat! Pro mne je to něco jako když vám někdo na zkoušku půjčí na pár dní nebe. Takže se hrálo, i zpívalo, a bylo mi fajn.

Několikrát jsem tedy zpívat přestal, protože mi to fakt bylo až trapné, že zpívám sám, ale pak mne vždycky přívětiví hostitelé vyzvali, abych pokračoval.

No, vím, že mnozí z českých čtenářů si myslí svoje, ale nebudu to rozvádět.

Asi třikrát mne při navazování známosti různí lidé přerušili otázkou: “a znáte Monogram?”

V další debatě totiž o Monogramu vyplynulo, že prostě naše kluky z Monogramu prostě všichni zbožnují, protože přes svoje nadpozemské umělecké kvality se s nimi na svých bluegrassových dílnách, které ve Francii pořádali, bavili bez arogance, lidsky a mile. Myslím, že jako “spanilá jízda” to byla úžasná propagační akce pro český bluegrass a kluci by zasloužili ocenění před nastoupenou jednotkou.

Nevím, jestli si to kluci uvědomují, ale oni si Francouzi o nich fakt dodnes povídají, a sdělují těm, kteří o nich ještě neslyšeli, jak jsou prý Jahodíci a Kuba úžasní a fantastičtí, prostě, pěstují sobě i celému českému bluegrassu nadšené publikum. Klobouk dolů!

Večerní koncert v sále pak potvrdil mé obavy, že ve Francii jsou opravdu v podstatě jen dvě bluegrassové kapely. Napřed hrála kapela “Fool Moon”, a po hodině předvedla své schopnosti kapela “Cactus Pickers”. Lituji, nemám podrobnosti o obsazení, jelikož jsem nepočítal s tím, že o tom budu jednou psát.

Pak jsme zase jamovali. S tím by asi byl Bill Monroe spokojen – šel jsem spát ve dvě hodiny.

Chris Howard Williams, už tenkrát předseda francouzské bg. asociace, mě vybídl, jestli bych si nechtěl večer zahrát na pódiu, což jsem nemohl, prostě nemohl odmítnout!

Takže jsme dali dohromady kapelu, James (Američan bydlící v Paříži) hrál se mnou kytaru a pěl výborné vokály, Thierry Lecoq hrál na housle/mandolínu, Pierre na basu, a myslím další Pierre hrál na banjo.

Ale měli jsme velký úspěch, (sice to už byla jen malá klubovna), a myslím, že se tam na pódiu nakonec prostřídali ti Francouzi úplně všichni.

Takže po celém setkání mi jaksi došlo, že ti kdo zpívali, jsou vlastně britského (Chris) a amerického (James) původu… Během jam-sessions jsem neslyšel jedinou bluegrassovou skladbu zpívanou francouzsky. Zajímavé. Samozřejmě mi všichni pomáhali se svou angličtinou, až jsem se styděl, že toho zneužívám. Jelikož byl dlouhý víkend, akce končila v pondělí asi tak v poledne. Byl jsem posledním hostem v opuštěné kavárně vestibulu. Všechno dobré někdy musí skončit…

Co dodat? Řekl jsem si, že tolik francouzštiny mi musí stačit, a rozjel jsem se zpět na východ, abych nepokoušel štěstěnu přespříliš. Více přátel bych už asi nenašel, a mám vlastně pozvání na asi pět různých míst, které ve Francii prostě musím znovu navštívit, takže z jazykového hlediska se tomu prostě nevyhnu.

Závěrem

Tento článek jsem oprášil vlastně po více než třech letech a musím říct, že teď s odstupem vidím velice markantně rozdíly mezi naší českou bluegrassovou asociací a asociací francouzskou. Nechci kritizovat ve špatném slova smyslu. Chci spíš inspirovat a upozornit na to, co jiné organizace dělají jinak. To, že je to podle mého názoru lépe, je ovšem můj názor, a nechám ostatní české čtenáře, aby si udělali vlastní názor.

Ten rozdíl vidím hlavně v tom, že přesto, že Francouzská bg. asociace měla v té době velice malou členskou základnu (jak říkám, všeho všudy jen dvě bg. kapely plus pár šílenců, kteří si nemají s kým zahrát), tak akce byla zorganizovaná naprosto spektakulárně – byl tam jasný program, který snad byl i dopředu znám, byly tam dílny, představení, jamy, každý dostal při příjezdu vizitku a složku s informacemi a programem apod. Bylo tam cítit takové to „teambuilding“ – snaha o budování kolektivu, o vzájemné poznání se atd.

Jak jsem už psal v úvodu, takové akce pořádá francouzská bg. asociace dvakrát ročně. Dělají to sami pro sebe, a myslím, že to má hluboký smysl.

Když jsem s bluegrassem v ČR v roce 1994 začínal, měla pro mne rozhodující význam bluegrassová dílna v Pardubicích, kterou tehdy organizoval Vašek Lukes. Vašek tehdy organizoval dílnu, ale nemyslím si, že si uvědomoval, nakolik pomůže českému bluegrassu jako takovému, nakolik pomůže kolektivu a soudržnosti nás všech. Nicméně význam to mělo obrovský – vždyť třeba i česká bg. asociace byla vyhlášena na jeho dílnách, a vůbec tam bylo spousta důležitých přednášek, nehledě na osobní kontakty se špičkovými muzikanty. Myslím, že to mělo i význam propagační pro samotné učitele.

Naše bg. asociace existuje, máme časopis, pořádáme Banjo Jamboree, fajn. Ale v době internetu jsou stránky naší asociace překvapivě „mrtvé“, a aktivita se přesouvá do neoficiálních oblastí jako je senzačně „živý“ Bluegrass CZ.

Stejně tak se jednotlivé dílny roztříštily na mnoho různých sporadických dílen, organizovaných na vlastní triko různými lidmi, jako Helena Bretfeldová, Petr Brandejs, Jirka Králík…

To je všechno v pořádku a jen houšť a větší kapky – ale myslím, že nám chybí takové to setkání, jaké pořádají Francouzi. A jednou do roka je málo. Dvakrát do roka je optimální, pokud nechcete vypadnout z kola ven.

Myslím si totiž (asi je to tím pobytem v zahraničí), že my Češi se nesoustřeďujeme dostatečně na to, čemu se říká „grass roots movement“ – tedy na tu samotnou členskou základnu. Na péči a starost o obyčejné členy, případně na snahu o získání dalších členů. Banjo Jamboree tuto roli nemůže zastoupit. Chce to místo, kde mají členové čas jenom na sebe. Možná zakončeno super koncertem, jako býval na Vaškově Pardubické dílně, ale možná ani to není důležité.

Co je důležité, je umožnění styků jednotlivých členů v pohodovém prostředí. Pro mne by mělo rozhodující význam to, že pokud by doprovodná dílna byla na jedné ze dvou ročních setkání členů bg. asociace, usnadnilo by mi rozhodování, jestli pojedu na tuto nebo jinou dílnu. Věděl bych, že na této „hlavní“ dílně se setkám s nejvíce lidmi, a budou učit nejkvalitnější lektoři.

Samozřejmě chtěl bych to celé uzavřít s tím, že doufám, že v naší bg. asociaci se věci budou vyvíjet k lepšímu, protože klub se „obnovil“ lidmi, kteří kromě chuti něco dělat mají také schopnosti na to, aby něco dokázali. Nechme se překvapit v roce 2008.

Jako příklad skvěle fungující dobrovolnické organizace bych ukázal na Mloka (Stanislav Mlok Grim). Ale to je předmětem jiného článku.